Muzeum Šumavy v Sušici

Za pozornost stojí také vystavený soubor více než osmdesáti kusů nejrůznějšího cínového nádobí, pocházejícího z přelomu 16. a 17. století z rodiny sušického měšťana Adama Čecha a také sbírka skla, kterou muzeu daroval v roce 2005 švýcarský občan Bruno Schreiber.

Sirkařství

Tato expozice přibližuje světoznámou výrobou zápalek v Sušici, kterou zde roku 1839 zahájil Vojtěch Scheinost společně se svou manželkou. Scheinostovi začali vyrábět zápalky podomácku ručně. Velice brzy navázali spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem. Pro sirkařství bylo takové spojení velice výhodné – Fürthův kapitál a Scheinostovy znalosti a zkušenosti odstartovaly hvězdnou dráhu sušického sirkařství. Fürthův podnik představoval největší sirkárnu v Rakousku-Uhersku a své odběratele si našel i v zámoří a Orientu. V roce 1865 se Scheinost rozhodl osamostatnit a založil si v Sušici vlastní podnik. Produkce Scheinostovy sirkárny nebyla tak velká jako u Fürthova podniku, ale přesto na domácím trhu dosáhla slušných výsledků. V roce 1903 se sloučily obě sušické továrny s řadou dalších sirkáren do akciové společnosti SOLO. V muzejní expozici je prezentována historie sušického sirkařství od počátků až po dnešní dobu. Pestrobarevné zápalkové nálepky s orientálními motivy svědčí o oblíbenosti sušických zápalek i v dalekých zemích. Z nejzajímavějších exponátů lze uvést první jednoduché sirkařské stroje – např. Scheinostův dřevěný zasouvací stroj z druhé poloviny 19. století, ukázky nejstarších zápalek a krabiček na zápalky.

‍

Expozice doby pobělohorské

Sušicko od dob husitské náboženské reformace a později vlivem učení českobratrského a německého luteránství se z valné části odcizilo katolické víře a podporovalo stavovský odboj. Třicetiletá válka zničila blahobyt města a jeho obyvatele uvrhla do zoufalých poměrů. Sušicko se stalo krajem zaostalým.

K posílení katolické víry v kraji byl roku 1655 postaven kapucínský klášter s kostelem sv. Felixe, který se velice brzy stal poutním místem. Žebravý řád kapucínů přišel do Čech v roce 1599 za účelem misijní činnosti v protestantských Čechách Klášter proslul pověstným Milostným obrazem Panny Marie Sušické, který řádu věnoval hrabě Jindřich Hýzrle z Chodů. V klášteře vznikla také klášterní knihovna čítající několik tisíc svazků, převážná část je dnes uložena a vystavena v muzeu. Převládá literatura protireformační, ale zastoupeny jsou i knihy nekatolické, prvotisky, humanistické knihy aj.

Z dalších zajímavých exponátů nesmíme zapomenout na mapu Království Českého z roku 1720. Po její pravé straně si povšimněte dveřního závaží s obrazem Panny Marie Bolestné Sušické. V dřevěné skříni pak nalezneme liturgické předměty – ornáty, monstrance, relikviáře. Čtyři sochy andělů pocházejí z kaple Anděla Strážce a stejně jako ostatní plastiky v místnosti jsou barokní. Ostatní exponáty dokumentují a přibližují strastiplné pobělohorské období poznamenané rekatolizačními aktivitami a morovými epidemiemi.

‍

Expozice šumavského sklářství

Šumava se řadí k nejstarším centrům sklářské výroby v českých zemích a první písemné zmínky pocházejí z poloviny 14. stol. Nejstarší zpráva o sklárně na Sušicku je z roku 1498. Původní produkci tvořily především skleněné korálky – pateříky, kroužky a mozaikové sklo.

V polovině dvacátých let 15. století byly zdejší sklárny vyhašeny, nový vzestup nastal až po roce 1450. Sklářské osady byly budovány v lesích v dosahu obchodních stezek. Ke každé sklárně patřilo i hospodářství, jež v odlehlých místech zajišťovalo základní potraviny. Po vyklučení lesa se skláři odstěhovali na nové stanoviště, obvykle výše do hor, osady však většinou nezanikly a dodnes nám jejich názvy připomínají někdejší sklárnu (Skláře, Staré hutě, Skelná huť a pod).

Od husitských válek do třicetileté války pracovalo na Šumavě zhruba 35 skláren, těsně před ní jich bylo činných asi 25. Třicetiletá válka rozvrátila kvetoucí šumavské sklářství, mnohé sklárny byly vyhašeny, další pracovaly jen omezeně. Zhruba kolem poloviny 17. století s příchodem nových sklářských rodin – Gerlů, Eisnerů, Pochů, Adlerů – dochází k novému vzestupu. Nastala éra velké slávy českého barokního broušeného a řezaného (rytého) křišťálu. České sklo začíná vytlačovat z evropských a světových trhů benátskou produkci.

Díky přebytku dřeva se Šumava stává na konci 18. století oblastí s největší koncentrací skláren v Čechách. Během třetí čtvrtiny 19. století se zde vzniklo několik velkých podniků. V prvé řadě to byly sklárny firmy Meyer v Lenoře, Adolfově, Františkově a Arnoštově, dále podniky schmidovské v Anníně, Podlesí a Stachách, ve výrobě tabulového a zrcadlového skla firmy rodiny Zieglerů a podnik Franze Schrencka, které měly závody v celých jihozápadních Čechách i v Bavorsku.

V 19. století však význam šumavských skláren poklesl a hutě začaly pomalu zanikat. Zbývající sklárny do konce dvacátých let sklárny úspěšně produkovaly a vyvážely, ale krize třicátých let a události 2. světové války přinesly hluboký rozpad. Během druhé světové války byly všechny sklárny podřízeny válečnému hospodářství. Pro šumavské sklárny byl zvláště zničující zákaz výroby ozdobného skla z roku 1944. Znamenalo to definitivní vyhašení sklárny v Arnoštově a zastavení provozů v Klášterském Mlýně i v Anníně. Adolfov nebyl v provozu zřejmě již od roku 1941.

Převážnou část této části expozice tvoří sbírka skla pana Bruno Schreiber, kterou muzeu daroval v roce 2005. Jsou zde umístěny i dvě vázy dvoustěnného stříbřeného skla ze sklárny v Anníně ze druhé poloviny 19. století., ve ikenních vitrínách jsou vystaveny výrobky proslulých šumavských skláren – Adolfova, Klášterského Mlýna, Lenory a Annína, v pultových pak například model sklářské hutě a sklářské náčiní. Na stěnách vás jistě zaujme zrcadlo benátského typu s rytými ozdobami na rámu z 18. století a obraz se zrcadlovým pozadím, jenž byl vyroben na Hůrce po roce 1800. Pod ním leží zbytky sklářské pánve ze šumavské huti. Sklářskou expozici doplňuje měšťanský nábytek z 18. a 19. století.