Vodní hrad Švihov

Nejvýznamnější osobností Švihova bezesporu představuje Půta Švihovský, který se obratně se pohyboval na dvoře krále Vladislava II. Jagellonského a nabyl nemalého vlivu a majetku. Kromě hradu Švihova připojil Půta k rýzmberskému panství také hrady Rábí, Horažďovice a Prácheň. Od krále jako zástavu za půjčení jistého finančního obnosu dostal do vlastnictví také Roudnici nad Labem v Severních Čechách nebo knížectví Kozelské ve Slezsku.

Hrad Švihov byl od prvotní myšlenky komponován jako umělý ostrov. Budovy v centrální dispozici tvořily jádro hradu s paláci, kaplí a schodišťovou věží a uzavíraly tak čtverhranné vnitřní nádvoří. Chráněny byly pásem vnitřních hradeb se čtyřmi nárožními baštami a prvním vodním příkopem. Druhý pás hradeb, také s vodním příkopem, obkružoval jádro hradu a zesiloval tak možnosti obrany. Tato druhá stavební fáze byla však dokončena až po Půtově smrti (1504), tedy již na počátku 16. století. Na dostavbě se výrazně podílel i známý pozdně gotický architekt Benedikt Ried (Rejt). Oba vodní příkopy byly napájeny vodou z řeky Úhlavy.  

Po Půtově smrti zdědili hrad jeho dva synové Václav s Jindřichem. Nepodařilo se jim však panství udržet a museli se postupně svých majetků vzdávat. Hrad Švihov prodali roku 1548 Heraltu Kavkovi z Říčan a ze Štěkně, jehož dva synové se hradu o padesát let později v roce 1598 opět zbavili. Tentokrát byl kupcem Humprecht Černín z Chudenic.

Osudové období pro hrad nastává v první polovině 17. století, kdy ztrácí své původní funkce. Během Třicetileté války dvakrát odolal útokům švédských vojsk, ale po válce byl vydán císařův rozkaz k jeho srovnání se zemí. Ferdinand III. Habsburský chtěl demoličním dekretem vztahujícím se na výrazný počet českých hradů eliminovat možnost obsadit pevnosti loupeživými hordami, které byly jedním z důsledků dlouhotrvající války. Švihov tedy v té době, a z vůle krále, přišel o velkou část vnějšího opevnění a o oba vodní příkopy.

Černínům se demolici hradu podařilo zrušit. Hrad však nadále využívali už jen k hospodářským účelům. Z obou paláců se staly sýpky a předhradí hospodářským dvorem. Tak byl hrad využíván pod vedením správců až do první poloviny 20. století a jeho údržba se omezovala jen na nejnutnější práce, až je v roce 1926 v úředních spisech označován jako „zřícenina“. O čtyři roky později si však k hradu našel vztah Eugen Černín, který provedl základní kroky k záchraně gotické památky včetně oprav zastřešení.

Druhou světovou válku hrad přečkal jako hospodářství bez větších škod a po válce byl jako součást černínského majetku konfiskován. V roce 1947 převzala správu nad hradem právě vzniklá Národní kulturní komise, která takřka neprodleně zahájila rozsáhlou průzkumovou a rekonstrukční činnost, jejíž nejnáročnější část se odehrála již v 50.–60. letech 20. století. Na obnově se tehdy velkou měrou podílel ing. arch. Břetislav Štorm.

Po náročných stavebních rekonstrukcích vyvstala otázka instalací interiérů, což komplikoval fakt, že z původního vybavení se dochovalo jen velmi málo. Proto byla zvolena tzv. náznaková instalace, která má v návštěvníkovi vyvolat dojem zabydleného pozdně středověkého šlechtického sídla.

Dnes je hrad ve správě Národního památkového ústavu a prezentuje se široké veřejnosti prostřednictvím několika prohlídkových tras a mimořádných prohlídek.